Vyjmenovaná slova
V českém jazyce rozdělujeme měkká a tvrdá souhlásková písmena. Měkká souhlásková písmena získala své jméno od toho, že se po nich vždy píše měkké i, zatímco po tvrdých píšeme tvrdé y. Kromě toho existují ale i takzvaná obojetná písmena, po nichž může následovat jak měkké i, tak tvrdé y. Problém pak spočívá v tom, že v češtině nejde určit žádné jednoduché pravidlo, pomocí kterého by uživatel jazyka mohl snadno odvodit, jaké i/y je v tom kterém případě na místě použít. Nezbývá proto, než se naučit seznam slov, ve kterých se píše y. V minulosti se taková slova často označovala jako slova „vyňatá“, případně „vybraná“, zatímco dnes je známe spíše pod jménem vyjmenovaná slova.
Zmíněnými obojetnými souhláskami jsou v češtině: B, F, L, M, P, S, V, Z, s nimiž se nejspíše každý z nás seznamoval pomocí dodnes nesmrtelné mnemotechnické pomůcky BeFeLeMePesSeVeZe, která spolu s několika málo nejvýznamnějšími historickými daty mnohdy představuje téměř jedinou věc, jíž si ze základní školy pamatuje skutečně každý, a to i na smrtelné posteli.
V této řadě obojetných souhlásek má specifické postavení hláska F. Ve slovech českého původů – takzvaných domácích slovech – se totiž vyskytuje ve srovnání s ostatními naprosto výjimečně, a to ještě často v citoslovcích, „poctivých“ slov najdeme jen několik (jako jsou třeba foukat, zoufat, nebo doufat). Není proto dost dobře možné je dělit na měkké resp. tvrdé.
Vyjmenovaná slova nachází své místo ve výuce českého jazyka a tedy i v jeho učebnicích spolu s počátkem 20. Století. Součástí pravidel českého pravopisu jsou od roku 1902, kdy se na pultech knihkupců objevila Gebauerova Pravidla hledící k českému pravopisu a tvarosloví. Zde tak nacházíme vůbec první seznam českých vyjmenovaných slov: „Slabiky vnitřní, které tu mají -y-, -ý-, uvozují se v mluvnicích a jsou uvedeny na svých místech zde dále v seznamu abecedním ... tedy na př. býti, pýcha, mýliti, výška, sýpka, mlýn ...“ O jedenáct let později vychází nová Pravidla, v nichž je poprvé jasně stanoveno, že Češi si budou muset pravopis některých svých slov jednoduše zapamatovat, kterážto praxe vydržela dodnes.
S vyjmenovanými slovy se tak v současnosti školáci obvykle poprvé setkávají ve třetí třídě, kdy jim nezbývá než se jejich řady pro jednotlivá písmena naučit podobně jako je tomu s různými básničkami nebo slovy písní. Jejich oficiální a kompletní souhrn přitom lze najít právě v pravidelně aktualizovaných Pravidlech českého pravopisu.
Ta ale zároveň nepředstavují žádný kánon, bez jehož úplné znalosti není možné školu opustit – obvykle se tak v učebnicích českého jazyka z pera různých autorů setkáváme s odlišnými řadami vyjmenovaných slov, jejichž obměny jsou vedeny záměrem v co největší míře je přizpůsobit běžnému užívání jazyka v podobě, v jaké s ním školáci nejčastěji přichází do styku. Proto se z oficiálního seznamu některá málo frekventovaná slova často vypouští, aby na jejich místa nastoupila slova byt´cizího původu, ale v českém jazyce mnohem rozšířenější.
Jako typický příklad málo používaného vyjmenovaného slova můžeme uvést například slova kavyl nebo vyza, jež s největší pravděpodobností skutečně mnoho z nás za celý svůj život vůbec nevyslovilo, a možná vlastně ani nevíme co znamenají. První z nich je jméno určitého druhu chlupaté stepní trávy, vyza potom je jméno ryby žijící v Černém moři. Velice rozšířenými slovy cizího původu, s nimiž se dnes lze poměrně často setkat v seznamech vyjmenovaných slov pak jsou například slova jako fyzika nebo třeba bicykl.
Můžeme se ale stejně tak setkat s případem, kdy v řadách vyjmenovaných slov nenajdeme slovo českého původu, přestože v našem životě hraje poměrně důležitou úlohu. Tímto slovem je podstatné jméno pyj. Tomu se autoři učebnic často vyhýbají s odkazem na časté obavy učitelů, kteří před svými třeťáky raději mluví o jiných věcech, než je mužský rozkrok.
Vyjmenovaná slova
(dříve též vyňatá slova nebo vybraná slova) jsou skupinou českých slov domácího původu, v jejichž kořenech (a v kořenech jejich tvarů) a ve slovech, která jsou od nich odvozená nebo jsou s nimi příbuzná, se po obojetné souhlásce píše (tvrdé) y (ý).
Obojetnými souhláskami jsou: B F L M P S V Z (známé "bflm pes se veze")
Na zapamatování obojetných souhlásek se užívá mnemotechnická pomůcka BeFeLeMe Pes Se VeZe.
Slova cizího původu v seznamu vyjmenovaných slov nejsou, používá se v nich pravopis původního jazyka.
V některých případech se rozdílným pravopisem rozlišuje význam slov, která jinak znějí stejně (homofona). K vyjmenovaným slovům se také tradičně přiřazují slova s předponami vy- a vý- a s příponou -yně (jako horákyně, podobně i např. kolegyně; některá vlastní jména jsou uvedena v seznamu).